Pokusy o cizí život XXXI. – Mark Strand: The Story of Our Lives

Ideální pohovka

 

 

Přece jsem nemohl do perexu dát, že to je dosud nejdelší přeložená báseň v historii tohoto blogu – 199 veršů. (Z toho formátování se tak akorát pominu, nějaký tip jak se bránit ojedinělým pridlhým veršům? Nasázet všude pevné mezery, nebo tak…?)

 


THE STORY OF OUR LIVES
PŘÍBĚH NAŠICH ŽIVOTŮ
1.

We are reading the story of our lives
which takes place in a room.
The room looks out on a street.
There is no one there,
no sound of anything.
The tress are heavy with leaves,
the parked cars never move.
We keep turning the pages, hoping for something,
something like mercy or change,
a black line that would bind us
or keep us apart.
The way it is, it would seem
the book of our lives is empty.
The furniture in the room is never shifted,
and the rugs become darker each time
our shadows pass over them.
It is almost as if the room were the world.
We sit beside each other on the couch,
reading about the couch.
We say it is ideal.
It is ideal.


1.

Čteme si příběh našich životů.
Odehrává se v pokoji,
který shlíží do ulice.
Je liduprázdná
a tichá.
Stromy jsou obtěžkané listím,
zaparkovaná auta se nikdy nepohnou.
Dál otáčíme stránky
a doufáme, že něco přijde,
něco jako smilování nebo změna,
černá čára, která nás spojí
nebo rozdělí.
Vlastně by se mohlo zdát
že kniha našich životů je prázdná.
Nábytkem v pokoji se nikdy nehýbe,
a koberce o něco ztmavnou pokaždé,
když po nich přejdou naše stíny.
Skoro jako by pokoj tvořil celý svět.
Sedíme vedle sebe na pohovce
a čteme o pohovce.
Říkáme, že je ideální.
Je ideální.


2.

We are reading the story of our lives,
as though we were in it,
as though we had written it.
This comes up again and again.
In one of the chapters
I lean back and push the book aside
because the book says
it is what I am doing.
I lean back and begin to write about the book.
I write that I wish to move beyond the book.
Beyond my life into another life.
I put the pen down.
The book says: He put the pen down
and turned and watched her reading
the part about herself falling in love.

The book is more accurate than we can imagine.
I lean back and watch you read
about the man across the street.
They built a house there,
and one day a man walked out of it.
You fell in love with him
because you knew that he would never visit you,
would never know you were waiting.
Night after night you would say
that he was like me.
I lean back and watch you grow older without me.
Sunlight falls on your silver hair.
The rugs, the furniture,
seem almost imaginary now.
She continued to read.
She seemed to consider his absence
of no special importance,
as someone on a perfect day will consider
the weather a failure
because it did not change his mind.

You narrow your eyes.
You have the impulse to close the book
which describes my resistance:
how when I lean back I imagine
my life without you, imagine moving
into another life, another book.
It describes your dependence on desire,
how the momentary disclosures
of purpose make you afraid.
The book describes much more than it should.
It wants to divide us.


2.

Čteme si příběh našich životů
jako bychom byli v něm,
jako bychom ho byli napsali.
Vrací se to zas a zas.
V jedné z kapitol
se opřu a odsunu knihu,
protože kniha říká,
že právě to dělám.
Opřu se a začnu psát o knize.
Píšu, že bych chtěl z knihy vykročit,
vykročit ze svého života a žít jiný.
Odložím pero.
Kniha říká: Odložil pero
a otočil se a sledoval ji jak čte
pasáž o tom, jak se zamilovala.

Kniha je přesnější, než si dovedeme představit.
Opřu se a sleduji jak čteš
o muži odnaproti.
Postavili tam dům,
a jednoho dne z něj vyšel muž.
Zamilovala ses do něj,
protože jsi věděla, že tě nikdy nenavštíví,
nikdy se nedoví, že na něj čekáš.
Noc co noc jsi říkala,
že je jako já.
Opřu se a sleduji, jak stárneš beze mne.
Slunce padá na tvé šedé vlasy.
Koberce, nábytek, se teď zdají být
téměř imaginární.
Četla dál.
Zdálo se, že jeho nepřítomnosti
nepřikládá velkou váhu,
jako když někomu za krásného dne přijde
počasí hrozné,
protože ho nepřimělo změnit názor.

Mhouříš oči.
Zachce se ti zavřít knihu,
v níž se popisuje můj odpor:
jak, když se opřu, si představuji
život bez tebe, představuji si jak vyměním
svůj život za jiný, za jinou knihu.
Popisuje, jak jsi závislá na touze,
jak tě děsí chvilková problesknutí
našich záměrů.
Kniha popisuje o dost víc, než by měla.
Chce nás rozdělit.


3.

This morning I woke and believed
there was no more to to our lives
than the story of our lives.
When you disagreed, I pointed
to the place in the book where you disagreed.
You fell back to sleep and I began to read
those mysterious parts you used to guess at
while they were being written
and lose interest in after they became
part of the story.
In one of them cold dresses of moonlight
are draped over the chairs in a man’s room.
He dreams of a woman whose dresses are lost,
who sits in a garden and waits.
She believes that love is a sacrifice.
The part describes her death
and she is never named,
which is one of the things
you could not stand about her.
A little later we learn
that the dreaming man lives
in the new house across the street.
This morning after you fell back to sleep
I began to turn the pages early in the book:
it was like dreaming of childhood,
so much seemed to vanish,
so much seemed to come to life again.
I did not know what to do.
The book said: In those moments it was his book.
A bleak crown rested uneasily on his head.
He was the brief ruler of inner and outer discord,
anxious in his own kingdom.


3.

Dnes ráno jsem vstal a přišlo mi,
že naše životy nejsou nic víc,
než příběh našich životů.
Když jsi nesouhlasila, poukázal jsem
na pasáž v knize, kde se mnou nesouhlasíš.
Zase jsi usnula a já začal číst
ty tajemné pasáže, jejichž znění jsi se snažila uhodnout
při tom, když se psaly,
a o které jsi ztratila zájem když se staly
částí příběhu.
V jedné z nich chladné šaty měsíčního svitu
splývají z židlí v pokoji muže,
který
sní o ženě, jejíž šaty se ztratily,
a která sedí v zahradě a čeká,
a věří, že láska je oběť.
Ta pasáž popisuje její smrt
a vůbec nepadne její jméno,
což je jedna z věcí,
které jsi na té ženě nemohla vystát.
O chvíli později se dovídáme
že onen snící muž žije
v domě naproti.
Dnes ráno, když jsi zase usnula,
listoval jsem stránkami ze začátku knihy.
Bylo to jako snít o dětství,
jako by toho při tom tolik mizelo,
jako by toho při tom tolik ožívalo.
Nevěděl jsem co dělat.
Kniha říkala: V takových chvílích to byla jeho kniha.
Chmurnou korunu nepohodlně usazenou na hlavě,
panoval nakrátko nad vnějším i vnitřním nesouladem,
stižen úzkostí ve vlastním království.


4.

Before you woke
I read another part that described your absence
and told how you sleep to reverse
the progress of your life.
I was touched by my own loneliness as I read,
knowing that what I feel is often the crude
and unsuccessful form of a story
that may never be told.
I read and was moved by a desire to offer myself
to the house of your sleep.
He wanted to see her naked and vulnerable,
to see her in the refuse, the discarded
plots of old dreams, the costumes and masks
of unattainable states.
It was as if he were drawn
irresistibly to failure.

It was hard to keep reading.
I was tired and wanted to give up.
The book seemed aware of this.
It hinted at changing the subject.
I waited for you to wake not knowing
how long I waited,
and it seemed that I was no longer reading.
I heard the wind passing
like a stream of sighs
and I heard the shiver of leaves
in the trees outside the window.
It would be in the book.
Everything would be there.
I looked at your face
and I read the eyes, the nose, the mouth . . .


4.

Než jsi vstala,
přečetl jsem si další pasáž,
která popisovala tvou nepřítomnost
a to, jak spíš, abys obrátila
postup svého života.
Jak jsem četl, dojala mě má vlastní samota.
Věděl jsem, že mé pocity jsou často jen hrubou
a nezdařenou podobou příběhu,
který možná nikdy nebude vyprávěn.
Četl jsem, a byl pohnut touhou vstoupit
do domu tvého spánku.
Chtěl ji vidět nahou a zranitelnou,
vidět ji mezi odpadky, zavrženými
zápletkami starých snů, kostýmy a maskami
nedosažitelných stavů.
Jako by byl neodolatelně
tažen k selhání.

Bylo obtížné číst dál.
Byl jsem unavený a chtěl to vzdát.
Zdálo se, že kniha to ví.
Naznačila, že je možné změnit téma.
Čekal jsem, až se vzbudíš, a nevěděl,
jak dlouho čekám,
a zdálo se, že už nečtu.
Slyšel jsem vítr zvenčí,
jako proud vzdychů,
a slyšel jsem jak se chvěje listí
stromů za oknem.
Bude to v knize.
Všechno v ní bude.
Díval jsem se na tvou tvář
a četl oči, nos, ústa…


5.

If only there were a perfect moment in the book;
if only we could live in that moment,
we could being the book again
as if we had not written it,
as if we were not in it.
But the dark approaches
to any page are too numerous
and the escapes are too narrow.
We read through the day.
Each page turning is like a candle
moving through the mind.
Each moment is like a hopeless cause.
If only we could stop reading.
He never wanted to read another book
and she kept staring into the street.
The cars were still there,
the deep shade of trees covered them.
The shades were drawn in the new house.
Maybe the man who lived there,
the man she loved, was reading
the story of another life.
She imagine a bare parlor,
a cold fireplace, a man sitting
writing a letter to a woman
who has sacrificed her life for love.

If there were a perfect moment in the book,
it would be the last.
The book never discusses the causes of love.
It claims confusion is a necessary good.
It never explains. It only reveals.


5.

Kdyby jen byla v knize dokonalá chvíle,
kdybychom jen v té chvíli mohli žít,
mohli bychom s knihou začít od začátku,
jako bychom ji nebyli napsali,
jako bychom v ní nebyli.
Ale na každou stránku vede
příliš temných cest,
a ty, jež vedou pryč, jsou příliš úzké.
Čteme celý den.
Pokaždé, když otáčíme stránku,
je to, jako by se nám v mysli pohybovala svíce.
Každá chvíle je jako beznadějný případ.
Kdybychom jen mohli přestat číst.
Nikdy nechtěl číst jinou knihu,
a ona dál zírala do ulice.
Auta tam byla pořád,
zakrytá hlubokým stínem stromů.
Nový dům měl zatažené závěsy.
Možná, že ten, kdo tam žil,
ten, koho milovala, si četl
o jiném životě.
Představovala si prázdný pokoj,
vyhaslý krb, muže který sedí
a píše dopis ženě,
která obětovala život lásce.

Kdyby v knize byla dokonalá chvíle,
byla by to chvíle poslední.
Kniha nikdy nehovoří o příčinách lásky.
Zmatek je podle ní nutné dobro.
Nikdy nic nevysvětluje. Jenom zjevuje.


6.

The day goes on.
We study what we remember.
We look into the mirror across the room.
We cannot bear to be alone.
The book goes on.
They became silent and did not know how to begin
the dialogue which was necessary.
It was words that created divisions in the first place,
that created loneliness.
They waited
they would turn the pages, hoping
something would happen.
They would patch up their lives in secret:
each defeat forgiven because it could not be tested,
each pain rewarded because it was unreal.
They did nothing.


6.

Den pokračuje.
Zkoumáme své vzpomínky.
Hledíme do zrcadla na druhém konci pokoje.
Nemůžeme snést samotu.
Kniha pokračuje.
Ztichli a nevěděli jak začít
rozhovor, ke kterému muselo dojít.
To hlavně slova je rozdělovala, to hlavně z nich
vznikala samota.
Čekali.
Otočili stránku a doufali,
že se něco stane.
V tajnosti urovnávali své životy:
každá porážka se odpouštěla, protože ji nebylo možno ověřit,
každá bolest byla odměněna, protože byla neskutečná.
Zůstali nečinní.


7.

The book will not survive.
We are the living proof of that.
It is dark outside, in the room it is darker.
I hear your breathing.
You are asking me if I am tired,
if I want to keep reading.
Yes, I am tired.
Yes, I want to keep reading.
I say yes to everything.
You cannot hear me.
They sat beside each other on the couch.
They were the copies, the tired phantoms
of something they had been before.
The attitudes they took were jaded.
They stared into the book
and were horrified by their innocence,
their reluctance to give up.
They sat beside each other on the couch.
They were determined to accept the truth.
Whatever it was they would accept it.
The book would
have to be written
and would have to be read.
They are the book and they are
nothing else.


7.

Kniha tu nebude navěky.
Jsme toho živoucími důkazy.
Venku je tma, v pokoji je větší.
Slyším tvůj dech.
Ptáš se, jestli jsem unavený,
jestli chci číst dál.
Ano, jsem unavený.
Ano, chci číst dál.
Na všechno říkám ano.
Ty mě neslyšíš.
Seděli vedle sebe na gauči.
Byli jen nápodoby, unavené přízraky
něčeho, čím byli dřív.
Z pozic, které zaujímali, byla znát únava.
Zírali do knihy
a děsila je jejich nevinnost,
jejich neochota vzdát se.
Seděli vedle sebe na pohovce.
Byli odhodláni přijmout pravdu,
přijmout ji, ať je jakákoli.
Kniha se musí dál psát
a musí se dál číst.
Jsou knihou a nejsou
ničím jiným.


Reklamy
3 comments
  1. said:

    Tip, jak se bránit1. Dávat to na externí stránku nezatíženou zdejším designem :-)Ale to by předpokládám nebylo ono. A dokonce i když vynechám možnost „prostě explicitně tabulku roztáhnout na potřebnou šířku a nechat jít navigaci k čertu, resp. za pravý okraj; když máš na hlavní stránce jen perexy, tay se tolik nestane“, pořád ještě se lecčeho dá dosáhnout prostě efektivnějším využíváním prostoru, který je k dispozici:2. Cellspacing=10 je zbytečně moc.3. Nezdá se mi ani natvrdo (a opakovaně?!) nasadit oběma td width=“50%“: jedna verze přece vždycky, systémově bývá širší, ne?4. A hlavně si aspoň pro P uvnitř TABLE (vytvořit jim nějaký speciální class, nebo dokonce id?) sniž ty obrovské marginy (nebo je nepoužívej vůbec?) – srov. odsazení čísel slok.A zjevně by v takových případech bylo vhodné snížit i padding boxu content, ale to už z hlavy přesně neumím (záporné marginy vnitřního prvku?) a stejně se mi z tvého CSS dělá zle.Než se namáhat s pevnými mezerami, mělo by stačit využít jedno white-space:nowrap. Kdysi jsem taky laboroval s využíváním text-indent, aby se přetékající řádky zalamovaly a odsazovaly automaticky a pěkně, ale to zjevně vyžaduje zavřít každý verš do samostatného tagu. (Ale to se dá celkem snadno zmakroizovat.)BTW, fakt by takový respektovaný a ceněný intoš napsal „irresistably“?

  2. Díky,nějak jsem to spachtlal, a pokud někdo nepoužívá 8000×600 (i tací mě navštěvují), mělo by to jakž takž fungovat. Nějak mi předtím vůbec nepřišlo na mysl sáhnout do šablony, což je jednak znak tuposti, jednak toho, že se sám bojím dívat do svého CSS. Jednou to snad trochu pročistím (a nezničím u toho celý blog), třeba i vyměním celou šablonu.“Irresistably“ je samozřejmě odněkud zkopírováno. Omluvou mi budiž, že jsem tuhle věc jako jednu z mála překládal z knihy, ne z monitoru či vyjetiny, a pak jen dohledal e-text. Za vychytnutí ovšem dík.

  3. Jak už jsem ti říkal, tohle dle mého nestálo za tu námahu. Překládej radši Aikena.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: