Archív

Monthly Archives: Červen 2013

Odeon vydal v roce 2008 výbor z Konstantina Biebla, koupíte ho teď ve slevě za pár desetikorun. Pár vět z doslovu Vladimíra Justla stojí za vypsání:

 

„Večer 12. listopadu 1951 pádem z okna přivolal smrt, záhy nato opustil život.“

 

„Tamní příroda Biebla nadchla, koloniální politický a hospodářský systém jej zaskočil.“

 

„Většina z [poválečných básní] je dnes zavalena zdí zapomnění.“

Reklamy

Z turecké ambasády je tajná chodba dovedla do altánu na zahradě někdejší diplomatické vily; různobarevnými nitěmi vypletené klepadlo na koberce připomínalo nepodařený tkalcovský stav.

Zaprášeným oknem se jim naskytl pohled na vystoupení zahraniční umělkyně, rekvizity tvořilo jablko, krucifix, vlajka s bílým, modrým a červeným pruhem, logo známé oděvní firmy, plastové lanko a dezinfikované jehly. Napadlo je, zda sledují jednu z fází vývoje přízraku: nejprve z bloudící duše vyvanou rozumové schopnosti, potom mateřský jazyk, takže zbude meluzína nebo sukuba, a nakonec se pozvolna vytratí veškerá tělesnost a jen zřídka jako by v domě cosi zavadilo o nerovnost v parketách, o štukovou dekoraci, o spáčův palec u nohy.

V Rodinném ústavu (2006, č. 2008) Alison Bechdelové nahlíží „Alison Bechdelová“ (pohybujeme se na půdě [v podkroví?] autobiografie) příležitostně do výkladového slovníku. Spolu s ním se otevírá kulturní propast: Překladatelka Petra Kůsová naprosto oprávněně a logicky dosazuje za původní hesla definice ze Slovníku spisovného jazyka českého, ale čtenáře se zmocňuje jistota, že v Merriam-Webster Dictionary by první tři příklady k adjektivu „podezřelý“ nikdy nezněly „p. cizinec; politicky p-í lidé; osoba p-á z vyzvědačství“.

Berlin  Die Sinfonie der Großstadt (1927), s kongeniálním hudebním doprovodem Edmunda Meisela: Úvodem nás vlak, a tudíž parní stroj, doveze z rurálního Braniborska do Berlína, a zbytek filmu (mimo jiné) sledujeme, jak technologie určuje svět velkoměsta, jak mění organizaci času, zda připodobňuje strojům i člověka s jeho přece jen zvířecí podstatou. To je triviální postřeh; úvodní sekvence však zároveň agresivním střihem upozorňuje na médium a technologii filmu, a právě kinematografie pak ve všech pěti dějstvích vyvstává jako fenomén, který dokáže všechnu mechanizaci a technologizaci shrnout a zastřešit a dát jí jednotný smysl, totiž ten estetický.

 

Právě automatičnost a její estetizace se o několik let později staly úhelným kamenem nacistického režimu. Kdo by se divil, že se režisér Walter Ruttmann stal jedním z jeho předních propagandistů?